SLZY ÚTOČÍ VŠUDE...
Najednou se zklidnila a tvrdý výraz arogance ji zmizel z tváře.
„Dobře, povím vám to,“ dolila si sklenku, zadívala se na mě zkoumavým pohledem a pokračovala, „chtěla bych se s tátou usmířit. Udělala jsem spoustu hloupostí, když maminka umřela. Nechala jsem tátu samotného, protože jsem si myslela, že trpím jenom já. Odjela jsem do zahraničí na stáž, a dokonce jsem se tam i vdala, aniž bych mu něco řekla. Zamilovala jsem se do krásného, českého kluka, který tam byl na práci. Asi jsem byla v domnění, že mi nahradí tátu, někoho na koho je spolehnutí.
Ale ono to není tak jednoduché jak se zdá, a tak se rozvádíme. Každý máme jiný zájem. On chce děti a já chci tančit, dokud to půjde. Víte, kromě ekonomie a výuky jazyků tančím balet v divadle. Byl to můj koníček od mala a věřte mi, docela slušně mě to živí a jsem v tom dobrá. Pamatuji se, jak se na mě chodil táta dívat na školní představení a byl pyšný. Chtěla bych, aby z toho měl někdo takovou radost jako já. Dnes už vím, že tohle dokáže jenom táta. Miluji balet a jenom táta je schopný to pochopit. Každý chlap vám dá vybrat, buď to, nebo tohle, ale táta, ten miluje bez podmínek. No, a teď víte vše.“
Ukončila svůj monolog a po tváří se jí koulely slzy jako hrách přes nabarvené řasy.
„Pomůžete mi, jak se k tátovi přiblížit? Vím, že se hrozně zlobí.“
„Určitě, spolehněte se,“ zavzlykala jsem, neboť ani já se slzám neubránila. Jak jsme se tak na sebe dívaly, rozesmály jsme se. Ona, umouněná od slz zbarvených make-upem, a já se zarudlýma očima. „Nějak to vymyslíme, dám vám vědět. Teď už musím jít, přijede mi syn z výletu.“
Docela hezky jsme se rozloučily. Skoro jako přítelkyně. Ubrečené jako dorotky, ale s vyhlídkou, že se vše dá do pořádku. Moc bych si to přála.
Když scházím do recepce, vidím paní Machovou, jak stojí s telegramem v ruce a se slzami v očích. Pane bože, pomyslím si, vánoční svátky a my se tu topíme v slzách.
„Copak? Paní Machová, stalo se něco?“ ptám se a sama mám ještě oči zarudlé.
„Musíme odjet, představte si, že přijede náš syn. Pět let jsme ho neviděli. Táta sice bručí, ale znáte chlapy. Moc se na něj těším, na syčáka.“
„Tak to vám přeji. To si na vás na Nový rok alespoň vzpomeneme.“ „Třeba se vrátíme i s ním, i když…“ zadrhla se a posmutněla, „vůbec nevím jak dlouho se zdrží? Jestli přijede sám, nebo s manželkou. No, uvidíme.“ Utřela si slzu, objala Mikyho a šla balit. Přála jsem jí to. Rodiče by měli být u svých dětí alespoň na Vánoce.
Nic jsem neodkládala, a vydala se za vedoucím. Jeho vlající, bílý plášť po veliké restauraci mě na chvíli vrátil do vzpomínek. Zatáhla jsem ho do kanceláře a vylíčila mu, proč vlastně Eliška přijela.
„Tak ona se rozvádí? To jí to dlouho nevydrželo,“ odsekl. Vzápětí mu tvář zjihla. Jakoby se vrátil do vzpomínek:
„Ale balet ji opravdu šel. Byla úžasná.“
„No, tak vidíte, já bych pro Mikyho dýchala, a neříkejte mi, že jste na tom jinak.“
„Dobrá, dobrá, ty liško podšitá. Tak ať přijde. Nečeká snad, že za ní poběžím.“
„To víte, že ne,“ zajásala jsem, „ale nic jí nevyčítejte. Užila si asi dost. Já jsem měla vás, jako anděla strážného, ona to zvládala sama. Nezapomeňte na to.“
„Mohla ho mít taky,“ zabručel, ale na chvíli jakoby omládl. Když jsem se vrátila, našla jsem Elišku u drinku s nepřítomným pohledem. Jemně jsem ji vzala za rameno:
„Eliško, bude to dobré. Tatínek vás rád uvidí. Je sice trochu nabručený, ale je vidět, že se těší.“
„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně, „nemohla jsem se dočkat až se vrátíte. Mám trochu strach.“
„Tak hlavu vzhůru a běžte za otcem, zvládnete to. Budu vám držet palce,“ řekla jsem a vyprovodila ji přes recepci.
Stejně mi ještě jedna věc vrtala hlavou a musela jsem se zeptat: „Eliško, proč sem má přijet váš muž když se rozvádíte?“
„Víte, má tady poblíž rodiče a chtěl by je taky vidět. Navíc, my se sice rozvádíme, ale zůstáváme přáteli. Vždycky byl mezi námi víc přátelský vztah, než milenecký nebo manželský. Už ani nevíme, proč jsme se vlastně vzali.“
„Je to sice trochu nezvyklé, ale snad je to dobře. Teď už běžte a vysvětlete to i otci. Není přítelem rozvodů a takhle to alespoň lépe přijme.“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©