ACH,TA PODOBA!
V neděli před odjezdem, přišel pan Mach vyrovnat účet:
„Pani vedoucí, říkala manželka, že máte krásného syna. Kdepak ho máte teď?“
„Ale, někde tu pobíhá, myslí si že je hotel hřiště,“ odpovídám s úsměvem.
„Mohl bych ho vidět? Ta moje manželka o něm přímo básní.“
„Ale jistě. Tady zrovna běží. Miky dávej pozor, zase budeš mít rozbitá kolena.“
„No, ukaž se ty chlape,“ říká pan Mach a chytá Mikyho do náruče. Zadíval se na něj a říká překvapeně:
„Ona měla pravdu.“
„Pravdu? V čem pravdu,“ ptám se nechápavě.
„Podívejte se,“ a vytahuje z peněženky starou ohmatanou fotku. Beru ji do ruky a nestačím se divit.
„Ano. Je opravdu podobný Mikymu. To je váš syn?“
„Víte ani nevím, kde teď je. Vnoučat se taky nedočkám. Vzal si prý nějakou tanečnici a ta si nebude ničit postavu dítětem. Ani na svatbě jsme nebyli. Nedivím se, že pohled na toho vašeho kloučka manželku tak rozesmutněl.“
„To je mi líto,“ řekla jsem zúčastněle, „víte, říká se, že každý má na světě svého dvojníka, akorát tenhle se narodil trochu později.“ Oba jsme se tomu pousmáli, pan Mach vyrovnal účet a odjeli. Dlouho jsem se za nimi dívala oknem. Co asi bude, až Miky dospěje?
Jednou takhle po poradě jsme zůstali s vedoucím sedět u kávy. Nedalo mi to, a zeptala jsem se:
„Pane vedoucí, vím, že o tom nechcete mluvit, ale přesto, co je s vaší dcerou?“ Dlouze se na mě podíval:
„Musíš to vědět?“
„Nevytáčejte se, vy o mně víte všechno, taky bych si zasloužila vědět víc.“
„Tak jo, když jinak nedáš, ale moc toho nevím. Když manželka umřela, zůstala Eliška bydlet na koleji. Dodělala vysokou školu ekonomie a jazyky. Přijela asi třikrát, a to jenom proto, že potřebovala peníze. Pak odjela na roční stáž do Francie. Mé poslední zprávy jsou, že se tam vdala. A čím se živí, snad ani nechci vědět.“
„A to jste nebyl ani na svatbě?“
„Ne! Nepozvala mě! Stejně by mě tam nepustili.“
„A to nemáte chuť ji vyhledat? Nestýská se vám?“
„Ani ne, mám tady vás, a to mi stačí. Musí. Děkuji, že tu jste.“
Vstal, a tím dal kategoricky najevo, že hovor ukončil. Najednou mi ho bylo hrozně líto. Došlo mi, že veškerý svůj žal řeší jako já, prací. Tak moc jsme si byli podobní…
Než jsme se nadáli, byly tady Vánoce. Zdobili jsme hotel a připravovali vánoční jídelníčky. Jako každý rok, k nám jezdili hosté na týdenní pobyt až do Nového roku. Pokud jim nestačil program u nás, odjížděli pár kilometrů na hory, nebo do blízkých lázní. Většinou to byli cizinci, a tak se podle toho upravoval i jídelníček. My jsme si dělali štědrý den v salonku. Byli jsme taková hospodská rodinka. Jára s Lídou, vedoucí, já, a když přibyl Miky, stalo se to samozřejmostí. Nikdo nechtěl být sám. Ani tentokrát to nebylo jiné.
Miky, už skoro čtyřletý, nedočkavě pokukoval po stromečku a řízeček z filete, který miloval, mu mohl být ukradený:
„Papej maminko rychle, nebo mi Ježíšek dárky odnese.“ Byli jsme pobavení nad tou dětskou dušičkou, ale své utrpení dokázal tak podat, že jsme nevydrželi ho déle trápit. Stejně byla největší odměna jeho rozzářené oči a výkřiky nad každou rozervanou krabicí.
Unaveného, usunoucího u stromečku, jsem ho odnášela do postýlky. My jsme seděli dlouho do noci, než z vedlejší restaurace neodešli poslední hosté. Na plac ani do kuchyně jsem nemusela. Personál byl dokonale sehraný a spolehlivý. I když jsem byla po ruce, nebyla jsem zapotřebí. Poprvé za dlouhou dobu mě vedoucí pochválil, jak dobře vybral vedoucí pro tento hotýlek. Byla jsem na sebe pyšná. On, jak bylo známo, pochvalami nehýřil.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©