HOTEL KAPITOLA 36

VIROZA

Těhotné mají být vdané, a ne jako já. Na hotelu, bez muže, ani nevím kde Lukáš je? Co tomu řekne? Snad to nebude pravda. Snad jenom zbytečně zmatkuji. Třeba je to opravdu jenom nějaká viróza.

Poliklinika byla šedivá a dveře do ordinace ještě víc.

„Tak co? Pane doktore, jenom nějaká viróza, že ano?“  A lezu ze stolu jako ze žebříku. Hrůza!

„Jistě, děvče moje, ale té viróze jsou tak tři měsíce a je velice živá.“ „Prosím? Co? Co to znamená? Nerozumím?“ koktám vyděšeně. Kouknul na mě přes brejličky a usmál se:

„No, jednoduše, jsi tři měsíce těhotná.“

„Tak vám teda pěkně děkuji,“ a bez pozdravu jsem odcházela z ordinace jako v mátohách. Za sebou jsem jenom zaslechla:

„A co těhotenský průkaz? A tak já ti ho přinesu, až půjdu na oběd.“

Jako ve zlém snu jsem došla na hotel. Hlavu prázdnou a myšlenky rozhozené všemi směry. Když jsem procházela okolo kanceláře vedoucího, slyším jeho hlas:

„Hele mladá, co se děje? Viděl jsem tě odcházet s doktorem?“ Cukla jsem sebou. Co mu mám tak asi říct? Jako vždy mi to ulehčil.

„Že ty jsi opravdu těhotná?“ Vzdala jsem to. Stejně by to ze mě vymámil.

„Ano,“ hlesla jsem skoro neslyšitelně.

„No, moc pěkné, co takhle antikoncepce? To ti nic neříká?“ Začal pomalu brunátnět.

„Ale jo, šéfe,“ odevzdaně pokyvuji, „ale není to úplně moje vina. Jako mladá jsem prodělala ošklivé záněty a lékaři prohlásili, že se mám smířit s tím, že děti nikdy mít nebudu.“

„No, nazdar! Tak to aby se ti chytráci teď pustili do výchovy, ne?“ To už řval na celou kancelář. Začala jsem se jeho konstatování situace smát. Začal se smát se mnou, a tím se i trochu zklidnil.

„Co budeš dělat? Kde je vůbec Lukáš?“

„Nevím, nevím, co budu dělat, ani kde je Lukáš,“ řekla jsem už zase sklesle a bylo po smíchu. Jedno jsem ale věděla určitě. Pokud jsem i přes lékařské prognózy otěhotněla, tak si dítě nechám, ať se děje cokoliv.

Zpráva se po hotelu rozlétla rychlostí blesku. Někdo mě pomlouval, někdo záviděl a někdo přál. Přesně tak, jak to u těchto situací bývá. Jenom ten Lukáš chyběl, a nebylo kam, mu dát zprávu. Jára s Lídou to už slavili panáčkem a já vodou. Měli velikou radost.

Sami děti mít nemohli, o to víc jsem si jejich přátelství a podpory vážila.

„Neboj, Lukáš se vrátí, a my vám uděláme velikou svatbu,“ řekla Lída a Jára ji doplnil, „a taky půjdeme za kmotry. Budeme hlídat, vozit, všechno co budeš chtít.“ Rozesmáli mě. Cítila jsem, jak se mi dělá dobře, jak se zklidňuji, jak odchází strach a přichází radost.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...