HOTEL KAPITOLA 34

VŮNĚ POSLEDNÍHO POLIBKU

Za dvacet minut byl zpátky se svým krásným úsměvem. „Omlouvám se, jenom jsem potřeboval zařídit, aby na mě doma nečekali.“

„Dobře Lukáši, můžeme jít, ale prosím potichu, ať nás neuslyší vedoucí.“

Měla jsem druhý den volno, tak proč toho nevyužít? Když tě nehoní absence spánku, je to balzám. Nahoru jsme šli opravdu jako myšky. Když jsem chtěla rozsvítit hned za dveřmi, chytil mě za ruku. „Nerozsvěcuj, prosím,“ zašeptal a vzal mi ruku z vypínače. Otevřel dveře dokořán a já jsem jen s úžasem koukala na svůj pokoj.

Stolek byl celý pokryt malými, krásnými kvítečky, mezi nimi stála láhev sektu, skleničky a krásný svícen mihotavě osvětlující celý pokoj. Kvítka různých barev pokrývala i polštář na posteli.

„Proboha, kde se to tu vzalo?“ ptám se s výrazem dítěte před vánočním stromečkem.

„No, víš, trochu jsem přemluvil recepční Janičku. Ostříhal jí dva květináče a zbytek vyhrabala ze skříně v recepci.

Já jí ty kytky zase koupím, slíbil jsem to. Jo, a ještě tohle,“ došel k poličce s knihami a pustil magnetofon. Krásná muzika skupiny „KTO“ mi tlačila slzičky do očí. Zbožňovala jsem tyhle písně.

„Lukáši, víš o tom, že jsi opravdu cvok?“

„Vím. Zatančíme si?“ Přitiskl mě k sobě a já už byla schopna vnímat jenom jeho objetí a hudbu. Najednou jsme nepotřebovali slova. Jen horké polibky a něžné hlazení. I láhev zůstávala netknutá.

Ale přeci něco bylo špatně. Byla jsem pořád ještě v pracovních, i když hezkých šatech. Ráda jsem vždycky to zakouřené šatstvo co nejdříve sundala.

„Lukáši, dej si skleničku, já si zatím skočím do sprchy a převléknu se, ano?“

„Jistě,“ pomalu a nerad mě pouštěl z náruče. Alespoň trochu vychladnu, pomyslela jsem si. Moc jsem ho chtěla, ale byl tak krásně zdrženlivý a já nechtěla být ta aktivní. Jen bůh ví, jak tato noc skončí.

Nestihla jsem ani domyslet, co se bude dít, když jsem ucítila jeho ruce na svých bocích. Pomalu mě otáčel k sobě, líbal, sprcha nám stékala po těle a mně se zatočila hlava. Umáčenou a třesoucí si mě odnášel v náručí do pokoje. Byla to nejhezčí neděle jakou jsem zažila. Asi bych se měla stydět, ale celou jsme ji strávili v posteli. Jenom hlad nás navečer vyhnal do restaurace.

Dozvěděla jsem se, že pracuje u ministerstva zahraničních věcí někde jako poradce na ambasádě. Víc mi říct nechtěl, nebo nemohl. Nevím. Jenom mě ubezpečil, že když tady dva až tři měsíce nebude, není to proto, že by mě nechtěl, ale že pracuje. Posmutněla jsem, protože to bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Nevyzvídala jsem i když bych velice ráda. Spoléhala jsem na to, že se časem dozvím víc.

Muselo se to stát. Přišel den, kdy musel odjet. Zbylo i pár hodin na rozloučení. Ještě dlouho mi v uších znělo:

„Miluji tě, víš to? Moc tě miluji. Mysli na to.“ Dlouho jsem cítila vůni posledního polibku.

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...