JÁ JI SNAD ZABIJU
Druhý den večer jsem nastoupila okolo jednadvacáté hodiny na plac. V kuchyni už byla připravená plata se vším možným. Ve výčepu připravené plato s cigaretami, mandlemi a oříšky.
No nazdar, blesklo mi hlavou. Ta zrzavá kštice se ale snaží. Co se dá dělat. Kolegové se potutelně usmívali a mně konečně došlo, že s touhle dennodenní službou se mi nepovede odjet ani na žádný mejdan. Dobře to vymyslel. Z restaurace zněla hudba a jelikož byla sobota, bylo plno. Vzala jsem plato s cigaretami a opatrně se vydala na průzkum. Hosté moc tuhle službu neznali a bylo vidět, že jsou překvapeni. Okamžitě mě napadlo využít jejich překvapení a udělat z této služby luxus. Jestli se to povede, ví bůh.
„Dobrý večer přeji, ode dneška budete mít každý večer k dispozici moje služby. Je libo dortík, nebo něco malého k jídlu? Cigarety nebo oříšky? Všechno mám pro vás připravené.“ Takhle jsem přivítala každý stůl.
„Já bych si nějaký dortík dala,“ ozvala se dáma u stolu.
„A pro mě topinku, nějakou ostřejší,“ přidal se pán od vedle.
Třeba to nebude taková hrůza. Pomyslela jsem si. Uvidíme. Vzala jsem připravená plata z kuchyně a začala procházet plac. Jelikož se tahle služba kasírovala okamžitě, hned u prvního stolu mi došlo, že mi nepřipravili v tom zápalu trestu, ceny. Zhruba jsem věděla, co je asi tak nejdražší, a protože jsem nechtěla hned u prvního stolu vypadat jako blbec, udělala jsem si cenu sama.
A abych to měla jednodušší tak pro všechno cenu jednotnou. Když na to zapomněli oni, tak já se ptát nebudu. Moje ješitnost opět vítězila. Jen aby mi to při vyúčtování vyšlo tak, abych alespoň prodané zboží zaplatila. Docela jsem se začala v té službě vyžívat a navíc jsem zjišťovala, že mě to i baví. Za dvě hodiny jsem vše připravené měla prodané. Ládík jenom kroutil hlavou a přidělával topinky, dezerty, utopence a jiné… Kolem půldruhé ranní už bylo vše prodané a hosté prořídli. Vedoucí zasedl za kasu v kuchyni a začal dělat vyúčtování. Pořád ještě nikomu nedošlo, že mi neřekli ceny.
„Tak, Leny udělala jsi hezkou tržbu, ani jsem to na té nabídce neočekával. Dáš mi jeden tisíc osm set dvacet korun,“ povídá a kupodivu se usmívá. Lišák zrzavá. Rychlým pohledem do kasírtašky jsem odhadla, že tam mám tak dvakrát tolik. Co s tím? Napadla mě ta nejlehčí věc. Stoupla jsem si před kasu a na její pultík vysypala celou kasírtašku.
Bez počítání jsem hromadu peněz rozdělila na dvě poloviny, kouknu na vedoucího a s úsměvem se ptám:
„Tak pane vedoucí, kterou půlku chcete?“ Zrzavá kštice se ještě více zježila, oči se vyvalily, vylítl z kasy jak čertík z krabičky a začal řvát:
„To se mi jenom zdá. Kde je ten trest!? Místo aby byla naštvaná, tak za jeden večer vydělá to, co parta za tři dny. A ještě se u toho culí.“ Z kopnutím do dřevěného rantlu u kasy se vrátil. Odpočítal si částku, která odpovídala tržbě a zbytek posunul beze slova ke mně. Sebrala jsem svůj výdělek a zamířila k východu z kuchyně. Nedalo mi to abych si nerýpla. Při odchodu jsem se ve dveřích otočila směrem k vedoucímu:
„Šéfe, nezbylo by mi tolik, kdyby jste mi řekli ceny. Musela jsem improvizovat.“ Rychle jsem zavřela dveře a uháněla na pokoj.
„Já ji snad zabiju,“ slyšela jsem ještě za dveřmi, a pak jeho smích. No, drzá jsem dost, ale snad mi to tentokrát projde. Mohla jsem se zeptat na ceny, ale ta ješitnost. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu cokoliv. Tudíž i takovýto trest.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©