VRÁTILO SE JICH OSM
Ráno ze mě nemělo radost ani zrcadlo. Oteklé, zarudlé oči, přiopilý výraz někoho, koho jsem vůbec neznala. Kde byla ta holka plná energie a lumpáren?
Pomalu jsem se ploužila do kuchyně na snídani. Měla jsem trochu obavy, jak se na mě budou všichni dívat. Takhle se zbláznit za jedinou noc.. Kupodivu byli všichni jako vždy, jako kdyby žádné „včera“ nebylo. Že by ten anděl strážný? Nebo to opravdu vědělo tak málo lidí, že se to dalo ututlat? Vždyť by mě mohli i zavřít, kdyby to někdo řekl. Vždyť jsem chtěla opustit republiku. Ne, nesmím na to už myslet, jinak se zblázním.
„Tak co? Zamilovaná. Miláček už ti fouknul a nevrátí se, viď?“ se smíchem říká Anička a podává mi snídani.
„Ale byl pěknej, viď? Závidíš,“ přistoupila jsem na její hru a pokusila se o úsměv.
„Takových ještě bude, počkej si na nějakého bohatého. Ten si tě vezme a pak za námi můžeš jezdit na návštěvy a vozit nám pěkný věcičky,“ ukončila Anička svůj proslov a tahala maso z trouby. Pomalu se mi začal vracet humor. Přišel vedoucí, vzal si mě stranou a povídá:
„V podstatě to nikdo neví, tak buď ve svém zájmu taky ticho. Bude to bezpečnější pro všechny. Už je ti lépe?“
„Jo, už je to dobrý, nevím, co se to se mnou dělo,“ odpověděla jsem a cítila, jak se stydím.
„No, já už ti dám práci, kde nebudeš mít čas myslet na blbosti,“ řekl s úsměvem, který od něj nevěstil nic dobrého. Připravila jsem plac a čekala, až dorazí Jára s Lídou. Ti určitě věděli, co se dělo. Lída přiběhla první, dala mi velikou pusu na celý čelo, podívala se mi do očí a šeptá:
„Promiň Leny, museli jsme to říct vedoucímu, udělala bys hroznou blbinu.“ „A bylo by nám bez tebe smutno,“ dodal za zády Jára.
„Ne, ne proboha, to já jsem ta, která by se měla omluvit. Přidělala jsem vám jenom starosti. A vůbec, nechme toho nebo mě rozbrečíte. Nevím, jak mě mohlo napadnout, že bych chtěla být bez vás.“ Vyhrkla jsem ze sebe tenhle krátký monolog a slzy mi tekly po tváři. Všichni tři jsme se objali, zasmáli a mně bylo i přes tekoucí slzy zase fajn. Je dobré mít přátele na pravých místech. Asi mám i štěstí v neštěstí. Ještě jsme se stihli vsadit, kolik se jich dneska vrátí. O jednom, kdo se nevrátí, jsem věděla bezpečně. A já už jsem v tom jela jako dřív. Přes obědy jsem pomáhala Ládíkovi v kuchyni s výdejem, protože Anička byla u lékaře. Po obědech záskok v recepci, protože naše dáma musela nutně na pedikúru.
„K nám můžeš zaskočit umýt nádobí,“ zavolala se smíchem Lída. Před večeřemi jsme si dali malého panáčka na dobrou náladu a vše bylo zas jak má být. Jenom to srdíčko bylo pořád bolavé. Ješitnost a hrdost mi dávala sílu to navenek neprojevovat. Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali, že si jich více jak sedm nevrátí, připravovaly se takové předkrmy, aby se daly prodat i na place. Topinky na všechny způsoby, kořeněné zeleninové misky, roládky všeho druhu a jiné…
Padly poslední sázky a autobus byl tady. Připravovala jsem pití. Zájezd dojídal předkrmy a já se chystala na plac s pivem. Vrátilo se jich osm.
„Hele, Leny, já tam to pivo vemu, dotoč celé plato, jsou tam i pasanti,“ řekl Jára po cestě do kuchyně.
„To je dobrý, vezmu to tam, neměla bych co dělat,“ odpověděla jsem a už jsem byla mezi lítačkami. U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat. Moje čokoládové oči se vrátily. Je to sen? Bože štípněte mě někdo. Stojím a zírám na něj.
„Lásko, proč dáváš to pivo na zem? Tam se bude špatně pít,“ řekl s úsměvem, vzal mě do náruče a roztočil se se mnou dokola. Pořád se ještě nemohu vzchopit, říct jediné slovo. Snažím se zhluboka dýchat. Slzy mi stékají po tváři proudem (snad budu zásobovat solné doly).
„Radku, proč jsi se vrátil?“ To bylo jediné, co jsem ze sebe mohla vypravit.
„Nemohl jsem tě takhle opustit. Když tě vytáhl z autobusu, bylo mi, jako když rvou kus mě, ale byl jsem v ten moment tak vyděšený, že jsem se nezmohl ani na slovo,“ mluvil a mluvil a přitom mě pořád tisknul v náručí a líbal.
„Dobře, dobře, už mě pusť, jinak za to divadlo začnou vybírat,“ řekla jsem a vymanila jsem se mu z náruče. Z náruče, o které jsem si myslela, že již nikdy neucítím.
„Běžte si sednout do salonku, jinak ti vedoucí utrhne hlavu,“ zašeptal mi Jára přes rameno. Do háje, úplně jsem zapomněla na vedoucího. Vzala jsem Radka za ruku a táhla ho do salonku, kde se obvykle hrávaly karty. Tam vedoucí nechodil. Musí nejdříve vstřebat, že se Radek vrátil. Snad ho na to Lída opatrně připraví, jinak by mohl Radkovi opravdu ublížit. Seděli jsme v salonku, kam světlo pronikalo jen z prosklených dveří z restaurace.
„Leny, lásko, musel jsem se vrátit, nemohl bych tam být s myšlenkou, že tě už neuvidím.“
„A co chceš dělat? Sám jsi říkal, že tě můžou zavřít. Je riskantní, že ses vrátil. Pořád hotel obíhají tajní. Když tě objeví tady, bude jim to jasné,“ ptám se už v klidu a s rozvahou.
„Nemysli na to, tahle noc bude ta nejkrásnější v našem životě, věř mi.“ Odpověděl tak jasně a srozumitelně, že bylo zbytečné se tím dál trápit.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©