NEJDE, NEUMÍM, NEMŮŽU...
Onen číšník stál u sudu s pivem, v rukou kýbl a hezky z výšky, aby nebryndal ho vyléval do sudu s pivem. Jenom blbce by nenapadlo, co dělá. Protože mě nezpozoroval, pomalu jsem ze sklepa vycouvala. Nepřipadala jsem si jako práskač, jestli to někoho napadá, ale jsou věci které se nedělají. Mám počkat do rána na Járu s Lídou, nebo jít rovnou za vedoucím?
Najednou jsem si nevěděla rady. Když počkám do rána, můžou ten sud dotočit a nikdo se nic nedozví. Když půjdu hned za vedoucím nevím, jestli prásknu celou partu, nebo jenom jeho. Když to neřeknu nikomu, může se stát že to hnusné pivo budeme točit zítra my.
Do háje! To je situace! Jak z toho ven?! Teď babo raď?!
Ale na spropitném by to musela poznat celá parta, a to už pěkně dlouho!? Zdenička!!! To je ono. Je starší. V hotelu je léta a hlavně bude vědět, co dělat. Když jsem to Zdeničce řekla, byla jako sopka před vybuchnutím.
„Počkej tady, já to vyřídím.“ Hrozně se mi ulevilo. Ne, že bych byla až takový poctivec, ale když jsem s touhle prací začala, tak mi Mirek řekl:
„Pokud chceš tuhle práci dělat, můžeš si dovolit co uznáš za vhodné, jenom křestu s vodou se vyhýbej. To dělají jenom prasata.“
Tehdy jsem vůbec nevěděla, co tím myslí. Teprve teď mi došlo o čem mluvil. Asi jsem měla nějaký talent, když už tehdy odhadl, že tu chvíli poznám. Zpětně si vzpomínám, že jsem opravdu dělala chytrou. Jako když vím o co jde, ale jemu bylo jasné, že nevím vůbec nic. Zdenička se vrátila s pusou od ucha k uchu a ještě ve smíchu povídá:
„Tak a panáček se balí. Vedoucí ani nemusel pivo měřit. Načapal ho jak dolévá už druhý sud.“
„A to ho jen tak vyhodí?“ blbě jsem se zeptala..
„A co jsi čekala? Holky na partě mohou být rády, že neletěly s ním.
Už jsou tu déle, byly rády, že jim zbývá víc peněz, ale přikládaly to jeho šarmu, a ten jak víš, byl taky na zabití. Až ho lidé i obdivovali.“
„Spadl mi kámen ze srdce, že jsem to nemusela hlásit já,“ konstatovala jsem s úlevou.
„Klídek, děvče,“ vedoucímu jsem řekla, že jsi ho tam načapala ty.“
„Pane bože a co říkal? Průšvihů už jsem měla dost. Teď může vyhodit i mě.
„Neboj, ty strašpytle, naopak, zabodovala jsi. Neměla bych ti to říkat, ale prý by to od tebe nečekal.“
Bylo horké léto. Zájezd za zájezdem a kolegové s dětmi si vybírali dovolenou. Byla jsem v práci každý den. Už jsem ani nevěděla, co je to volno. Každý večer jsem se ploužila do schodů s nohama jako z olova. Jenom sprcha, kterou jsem na sebe hodinu pouštěla, mi to olovo s nohou ubírala.
Kolikrát jsem si říkala, že už tu práci nechci ani vidět, ale ráno jsem opět vstala a za rozbřesku zakládala snídaně a bylo zase dobře. Zvláštní fenomén.
Když jsem měla mít po měsíci jeden, jediný den volna, přihnal se vedoucí do výčepu a chodil okolo mě beze slova a zamyšlený. Proboha, co z něj zase vyleze. Ale co, stejně už mě nic nepřekvapí. Hluboce jsem se mýlila. Když si vedoucí konečně sedl, zavolal mě k sobě a bylo vidět, že se mu do hovoru moc nechce.
„Podívej děvče,“ nakonec začal. „Vím, že máš zítra volno, ale potřeboval bych tě do kuchyně. Ládík si natáhl šlachu, nepostaví se na nohu.“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
„Cože? Já mám vařit? To teda asi ne, vždyť to neumím.“ Začala jsem vážně odporovat.
„Leny, to zvládneš, budu v kuchyni s tebou. A vůbec, na režóně leží normy, tak se do nich občas podívej.“ Jenom jeho vlající plášť dával vědět, že tam byl.
Stála jsem jako opařená. Úplně se zbláznil. Copak jsem kuchař? Pravdou je, že jsem se občas po kuchyni motala, ale vařit sama? To nemůže dobře dopadnout! A ještě mít vedoucího po boku, to jsem viděla na veliký malér. Každoročně k nám jezdila na pár dní majitelka hotelu ze Švýcarska, a ta mi jednou řekla:
„Pamatujte si děvče, že správný hostinský nesmí mít ve slovníku slůvko „NEJDE, nebo NEUMÍM a už vůbec ne NEMŮŽU.“
Trochu jsem ji tenkrát nerozuměla, ale teď mi začalo docházet, co tím myslela. Ach jo. Pro jistotu jsem v kuchyni byla už ve čtyři hodiny. Venku ještě tma a já se tam prala s velikými hrnci na kávu a čaj. Sýr, šunka, máslo, med jako obvykle. Jenom ten nářezák byl na mě trochu veliký. Šlo to pomalu, ale šlo. V pět hodin přišla pomocná síla a s údivem prohlásila:
„No, nazdar.“
„Nazdar,“ odpověděla jsem, „koukej sebou hejbnout a kontroluj, abych na něco nezapomněla.“
Byla o něco starší než já a pořád se smála. Její smích mě trochu z toho napětí uvolňoval. Jmenovala se Anička a to jméno se k ní a jejímu smíchu dokonale hodilo.
„Já už ty snídaně dodělám, jsem na to zvyklá. Radši si připravuj obědy,“ řekla svým zvonivým hláskem a já si uvědomila, co mě ještě čeká.
2024 ©