Děvečka pro všechno.
Zašla jsem do vinárny za Zdeničkou abych se trochu vypovídala a u toho jsem se opila víc, než bylo zdrávo. Sotva jsem vylezla po schodech ke svému pokoji, nebyla jsem schopna si ani odemknout. Sedla jsem si na schod ke dveřím a rozplakala se. Nebyla to zrovna dobrá opička. Najednou se naproti otevřely dveře a v nich vedoucí.
„No nazdar,“ pomyslela jsem si. Kupodivu vedoucí si ke mně přisedl na schod a povídá:
„Leny, Leny, co to proboha vyvádíš. Jsi ohromně šikovná, uvažuji o tvém lepším zařazení a ty začínáš vyvádět jako malá puberťačka. Co se děje?“
„Já nevím,“ zavzlykala jsem.
„Ale já asi ano,“ odpovídá vedoucí, „máš hodně peněz a jsi příliš mladá na to, aby ti došlo, že se s nimi musí umět zacházet, aby tě nepohltily. Každý se to nenaučí, ale já udělám vše, aby ty jsi mezi ně nepatřila. Připomínáš mi moji dceru, ale tam jsem to bohužel nestihl, tak to zkusím u tebe.“ Najednou jsem začala rychle střízlivět. To tak! Určitě potřebuji dohled! To jsem mohla zůstat u rodičů! Jenomže aniž by mi nechal prostor na odpověď vstal, odemkl mi pokoj, otevřel dveře a už opět přísnějším hlasem povídá:
„A teď mazej do postele a zítra u mě v kanceláři. Hned ráno!“
Ráno! To bylo ráno! Najednou mě napadlo, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Ale bohužel. Když jsem procházela okolo kanceláře, tak dveře jindy zavřené, byly dokořán.
„Tak jen pojď, čekám na tebe, je mi jasné, že by jsi nejradši proklouzla,“ říká vedoucí s širokým úsměvem ve tváři. Sedím v kanceláři a čekám, co z něj polezou za moudra. Ach jo. To jsem to vymňoukla.
„Tak abych to zkrátil,“ povídá, „dneškem počínaje, veškerá tvoje měsíční výplata půjde ke mně do trezoru. Vydám ti je jenom na mimořádně nutné výdaje. Můžeš jít. To je vše.“ Zalapala jsem po dechu.
„Jasně, pane vedoucí,“ odpověděla jsem, a kroutíce nevěřícně hlavou jsem odcházela z kanceláře. Zaslechla jsem za dveřmi hlasitý smích. No, ten se teda baví. Ale co, peněz budu mít i tak dost, ale ta kontrola nade mnou… Nevím, nevím, moc se mi to nelíbilo. Sedla jsem si v recepci do křesla.
Janička, tak se jmenovala recepční, se na mě podívala a povídá:
„Víš, já být tebou, tak si takového zájmu vážím. Tohle ještě s nikým neudělal. Možná, že kdybys nebyla tak šikovná, tak by tě za ty mejdany dávno vyhodil. Měla by jsi se trochu krotit, jsi jak urvaná z řetězu.“
Janička ukončila svůj monolog a mně začalo docházet, že jsem to asi opravdu přeháněla. Ne, že bych byla tak svědomitá, ale práci jsem měla natolik ráda, že jsem úplně zapomněla, že mít jenom peníze, by mi stačit nemělo.Začala jsem pomalu ubírat na mejdanech, pití i vozením se taxíkem do druhého města, byť jen na kafe. Také s placením za kamarády a poroučením panáků pro celou vinárnu bych mohla přestat. Dokonce i Zdenička z vinárny už na mě zdvihala hrozebně ukazováček. Jenomže svět jako kdyby se spojil proti mně!
Na druhé partě přijali také nového číšníka. Byl to trochu starší pán. Nevím proč, ale neměla jsem z něj dobrý pocit. Po pár dnech, když jsem přijela na svojí směnu dříve, mi došlo, proč. Bylo to jako ze zlého snu. Onen číšník, ani nevím, jak se jmenoval, přišel ke stolu, kde byli rodiče s dětmi a místo pozdravu řekl:
„Máte hlad? Tak se nažerte!“ A doslova jim hodil doprostřed stolu košík s chlebem. V první moment jsem si myslela, že jsou to jeho známí, a je to žert. Omyl. Úplně cizí lidé byli vyděšení, ale už se neměli na koho obrátit, neboť pan číšník byl pryč. Nechtěla jsem být za chytrou, jak se u nás říkalo, ale začala jsem si na něj dávat pozor. Nikdy jsme se do druhé směny nemíchali, to si vedoucí uměl vyřešit sám. Už pár dní si hosté stěžovali na pivo a my jsme pořád nevěděli proč. Chlazení bylo v pořádku, trubky čisté, sklo jakbysmet, tak kde byl problém? Sami jsme cítili, že pivo nemá tu chuť jakou by mělo mít, ale řešení nás nenapadlo.
Jednou jsem opět přijela dříve na směnu, protože jsem slíbila pomoc večer Zdeničce ve vinárně. Kolem půlnoci mi Zdenička říká:
„Leny skoč prosím do sklepa, vlevo ve výklenku jsou kartony vína. Přines jeden nahoru.“ Trochu mě udivilo, že se ve sklepě svítí. Asi zapomněli zhasnout, když byli narazit pivo, pomyslela jsem si a zamířila rovnou za výklenek, který byl dole u schodů. Najednou jsem zůstala stát jako vytesaná socha. Nevěřila jsem vlastním očím.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©